Читать онлайн «Tvrdohlavá žena»

Josef Kajetán Tyl

Tvrdohlavá žena

OSOBY

ZLATOHLAV, leckdy nazván Rybrcoul, kníže duchů krkonošských

ČERNOBEJL skalní duchové

POLEDNÍK skalní duchové

MATINOHA skalní duchové

JOHANES PĚNKAVA, školní pomocník

JAHELKOVÁ, pachtýřka na panském mlejně

TEREZKA, její dcera

MADLENKA, děvečka

ANIČKA, děvečka

KUBA, pacholek

HRDOPYŠKA, majitel panství pod horami krkonošskými

VYDŘIDUŠKA, jeho správec

KOHOUTEK, konšel

LOUKOTA, rychtář

EZECHIEL, chudý žid

NOZEJČEK, toulavý šlejfíř

VAŠEK, vesnický pacholík

STÁREK MLÁDEK VÁRA, nádeník

NOŽIČKA, podruh

LID

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Romantické, skalnaté údolí v Krkonoších, tak řečena Zlatohlavová zahrada. Nazad vrchol Sněhovky, lesknoucí se v ranních červánkách. Po skaliskách (růžové) keře rozmanitých květin. – Jitro; pomalu se rozednívá.

Výstup první

ZLATOHLAV, mladická postava rusých vlasů, v bílém rouchu, zeleném pasu, sedí vpředu pod kvetoucím keřem. MATINOHA, ČERNOBEJL, POLEDNÍK a několik jiných duchů po skalinách u keřů.

ZLATOHLAV (vzchopí se). Vzhůru, hoši! Dost toho dřímání! Slyšte hlasu pána svého!

DUCHOVÉ (vyskočí a spěchají dolů). Co velí pán? Co káže mocný Zlatohlav?

ZLATOHLAV. Napadlo mi, abych zase jednou hory opustil a do nízkého údolí se podíval. Chystejte se býti mi po ruce, kdyby bylo potřeba.

MATINOHA. O to neměj starosti! Spískej si jenom něco veselého, aby přišlo tvoje jméno zase ku slávě.

ZLATOHLAV. Však oni lidé na ně ještě nezapomněli, třeba mě světské mudrctví z paměti jejich tlačilo. Ale co se týká veselosti, to vám nemohu nic přislíbit. Onoť je arci tuto chvíli velikého kvasu na zemi, že by mohla z něho veselost vyběhnout, kdyby se našly ruce, kteréž by uměly kvasem šťastně zamíchat; ale takové ruce nerodí se každé století.

MATINOHA.

Aj, toť by bylo tedy dobře, kdybys ty, pane, do toho někde šťouchnul, aby se to hnulo kupředu.

ZLATOHLAV. Co ti, cvrčku, napadá? Svět se hýbe a běží dechem Pána od věčnosti; my červíkové nemůžeme dělat nic jiného, leda okolo díla obcházet a písek s cesty zamítat. Ale co mohu, to učiním. Já miloval odjakživa lidské plemeno; ono je símě ducha věčného, a kdyby si vespolek rozumělo, mělo by také říši jeho na zemi. Podívám se tedy zase mezi ně, a bude-li se někde hodný chlapík honit za štěstím, pomohu mu je polapit.

MATINOHA. Ale šelmovi musíš vytřepat; sice přijdeš o pověst.

ZLATOHLAV. Aj, v tobě sedí pokušitel zašitý! Ale aby tě nadarmo nelechtal, učiním ti po vůli!

DUCHOVÉ. Hahaha! Sláva knížeti krkonošskému!

ZLATOHLAV. Nežli se ale vypravíme na cestu, zastřete mou zahradu hustou mlhou, aby do ní lidská noha nepáchla. Zrakům této země musí být mezník postaven – aby něco nespatřily z čeho by osleply. (Zmizí mezi skalami, ostatní duchové za ním)

(Hudba – Silná mlha naplní údolí)

Výstup druhý

PĚNKAVA, VAŠEK, vesnický pacholík, za ním, nesa ranec.

PĚNKAVA (v myšlénkách). Mám nebo nemám? – Srdce je tady ukováno růžovým řetězem – to jest: tak dalece růžovým, že je plný bodlavého trní; ale rozum bere do ruky karabáč a volá: „Hejdy odtud, pane Johanes!“ – Mám nebo nemám? – Počkej, zeptám se jistého orakulum. (Počítá na knoflíkách u kabátu) Mám, nemám, mám, nemám – mám! Sbohem tedy, sladká Terezo!